Arcade Fire @ Heineken Music Hall

Na koncert Arcade Fire v HMH jsem se těšil asi už od návratu z Lowlands, když jsem doma zjistil, že bude podzimní turné po Evropě. Sice mě to asi bude stát určitý školní nebo jiný průsery, ale tak co už.

V Heineken Music Hall jsem byl po více než čtyřech letech. Budova se jednak zvětšila o kino, a jednak přibylo nadzemní stranice metra a dvě stanice vlaku. Okolí navíc už nevypadalo jako Jižní město po nukleární katastrofě a ani po mě nikdo nechtěl prachy na herák. Fajn.

Ke vchodu jsem přišel kolem šesté hodiny a začal jsem zabíjet půlhodinu, která zbývala do otevření dveří. Po jejich otevření a omrknutí merchstánku jsem se pozvolna přesunul k zábradlí u pódia, protože, světe div se, zase takový nátřes nebyl.

Docela mě pobavilo, že když jsem se začal bavit se slečnou stojící vedle mě, zjistilo se, že má polovinu rodiny v Čechách. Tyhle náhody už mě poslední dobou trochu děsej. Taky mě potěšilo, že když přišel sekuriťák, pozdravil mě, přivítal mě na koncertě a slušně se zeptal jestli bych si mohl sundat kabát ze zábradlí. V Čechách bych patrně slyšel tak akorát „sundej to“, případně by na ho na mě někdo hodil. Kabát, ne sekuriťáka.

Předkapelou byli Wild Light, které jsem kromě letmýho poslechu na jejich myspace neznal. Ne, že by to byla úplná hrůza, ale možná si Arcade Fire mohli vybrat někoho, kdo nezní stejně jako oni, akorát v menším počtu a bez fidlátek. Ani publikum moc nereagovalo, když nepočítám jakousi slečnu stojící za mnou, která při poznámce "This song is about the beautiful state of California" začala křičet "Fuck yeah, I'm from Caliiii!". Chtěl bych vidět její výraz, když první slova textu byla "Fuck San Francisco, fuck California" :)

Po zhruba čtyřicetiminutové pauze se setmělo a na kulatých obrazovkách rozestavných po pódiu se začaly objevovat tváře televizních kazatelů ala teleshopping stylu "zavolej mi na 0609 a poznáš Ježíše". Když se rozsvítila poslední, přišla kapela a začala hrát Black Mirror. V tu chvíli bylo vidět, že to soudruzi zvukaři někde něco zvorali a znělo to, jako kdybych strčil hlavu do subwooferu. Škoda, že zrovna u Black Mirror, ale budiž, navíc se to po prvním songu znatelně zlepšilo. Set se rozjížděl pozvolna (Laika, Sleeping in a Submarine), highlight první poloviny či třetiny byla jednoznačně In The Backseat. Hrobové ticho + piáno + Régine + těžce optimistický text = mrazení v zádech. Dokonalost. Po Neon Bible si střihli cover Age of Consent od New Order a hutnou Intervention, opět s trochu podivným zvukem. Následovalo několik dalších kousků, setmělo se a na největší obrazovce se objevil další "kazatel", kterého přerušily světla a hlavně zhruba sedmi- či osmiminutová Power Out. Po ní následující Rebellion (Lies) byla druhým vrcholem celého večera. I když to je patetický, tak několikatisícovej dav házející do rytmu rukama a křičící „lies, lies!“ prostě má něco do sebe. Stějně jako když dva cvoci z kapely vezmou paličky a jdou do rytmu mlátit do všeho možného na pódiu, své kolegy nevyjímaje. Dvoupíšňový přídavek s Wake Up na konci byl už jen třešnička na dortu.

Arcade Fire se rozhodně předvedli. Faktem asi ale je, že by se možná hodil trochu menší prostor, takhle se trochu vytrácela atmosféra. Ale stejně. Arkejd fajr, vole.

Setlist: Black Mirror, Neighborhood #2 (Laïka), No Cars Go, Haïti, Sleeping in a Submarine, Black Wave/Bad Vibrations, In the Backseat, Neon Bible, Age of Consent, Intervention, The Well and the Lighthouse, Neighborhood #1 (Tunnels), (Antichrist Television Blues), Neighborhood #3 (Power Out), Rebellion (Lies) // Keep the Car Running, Wake Up