Festivaly 2007, Part 1 (Tori Amos, Panika!, United Islands)

Nejprve krátký úvod abych vyjasnil jednu věc. Ze srdce nesnáším festivaly. Představa, že se brodím někde uprostřed ničeho sto kilometrů od nejbližších náznaků civilizace v blátě, v dálce hrajou Chinaski a v ten moment mi na hlavě přistane (v lepším případě) pivo je mi přijemná asi dostat rezavým hřebíkem pod nehet. Nabízí se tedy otázka, proč na festivaly jezdím. Existují tři možné odpovědi: a) je tam kapela či interpret kvůli kterému mi stojí za to toto martýrium prožít, b) nechám se ukecat, c) kombinace a+b.

První letní (pravda, nefestivalový) koncert se naštěstí konal v relativním klidu a suchu Kongresového centra. Ten zažil 21. června po taškařicích jako sjezdy ÚV KSČ, výkvěty české muzikálové produkce typu Dracula a celkem fajn koncert Fun Lovin' Criminals na podzim 2003 první návštěvu Tori Amos v Čechách.

Problém s jejími koncerty je v tom, že hraje podle nálady. Chápu, že to je prima pro lidi co jedou na pár koncertů za sebou a/nebo sbírají bootlegy, a rozhodně lepší než kapely co hrajou sto let stejný setlist s případnou obměnou jednoho nebo dvou songů (zdravím Placebo), ale i tak to je prostě risk. Na druhou stranu, zahrála třeba Bliss (narozdíl od Muse o týden později, heh) a Cruel. A povinné Cornflake Girl, Precious Things a Silent All These Years + improvizace před Velvet Revolution taky potěšily. A co mě potěšilo nejvíc bylo to, že i když koncert trval přes dvě hodiny, tak jsem se nenudil. Navíc mi přišlo, že to bylo úplně jiné než když jsem jí viděl před čtyřmi lety. Tehdy "zhulená víla" se proměnila v, ehm, "postarší rockovou hvězdu" nebo jak to nazvat, a kapela už měla větší význam než pouhý doprovod kdesi vzadu. Kytary!

Druhý den potom následovala pravidelná Panika!, tentokrát v Rock Cafe. To také není vyloženě festival, pravda. První bezejmenná kapela byla vcelku ok, druhá (That Special Monkey Hug) docela vtipná, i když hudba šla nějak na procházku. U Plasticy šel zase kamsi na procházku zvuk kytary, což byla dost škoda. Na The Air Collective si naopak vůbec nemůžu vzpomenout, i když jsem je poslouchal až do konce. Škoda. Stejně jako to, že na Paniku! nechodí víc lidí.

Den poté se konaly United Islands, tentokrát v poněkud kompaktnější podobě. Odpoledne mě zajímali jenom Sunflower Caravan hrající na Jazz & Blues Stage na Slovanském ostrově, kteří odehráli fajn koncert, pravděpodobně k nemalému překvapení postarších turistů vychutnávajících si kafe v zahrádce před altánkem kde koncert probíhal. Večer potom následovala akce v Mánesu kam jsem šel kvůli Nemo. V Mánesu jsme nejdříve po vtipném intru spočívajícím v bitce jednoho člověka s ochrankou popíjeli na terase, abychom posléze zjistili, že se taky dá jít dolů a dole je jednak vedro a jednak tam kupodivu hraje nějaká kapela :) Počkali jsme tedy na Nemo. Ti odvedli svoji práci znamenitě, přisli mi 1000x lepší než měsíc předtím v Roxy. Skákal jsem jako malej. Po koncertě už pomalu začalo svítat a někteří z nás i usnuli :) Nakonec jsme domů dorazili kolem páté.

Motto dne #1: "Na indiány si můžu hrát doma".
Motto dne #2: "Vocamcaď pocamcaď"

To be continued. Možná.