Eurotrip aneb Things I Did When I Was Dead
Tuhle poměrně zábavnou letní epizodu jsem chtěl shrnout už dřív, ale nějak k tomu nedošlo, třeba jsem chodil do lesa, umíral vedrem, zimou, chlastem, hlukem (fun fact: od Creepy Teepee blbě slyšim), znáte to, léto podzim zima. Takže to píšu až teď, ve vlaku z Berlína, kde jsem byl poprvé v životě, kde jsem nebyl primárně za hudbou, i když mi to stejně nikdo nebude věřit (edit pro rejpaly: psal jsem to v pondělí, ne v pátek).
"Výlet" začal v podstatě už v Praze, a to na Morrisseym. Koncert zvláštní (z Archy mám vždycky divnej pocit, možná proto, že tam nejsem moc často), koncert na kterej mi trvalo zvyknout si asi tři songy, koncert kterej byl nakonec přes převážně pasivní publikum (cz, já vim) docela dobrej.
Druhej den (v pátek) ráno, ráno myšleno jako v noci, v čas, kdy člověk prostě nemá bejt vzhůru, jsem odletěl do Amsterdamu, hodil si věci "domů" a šel na nádraží s tím, že si koupim lístky na sobotní cestu do Bruselu. Přišel jsem tedy k automatu, kde jsem si vybral, že chci k mezinárodní přepážce, krabička vyplivla lístek a já se zasmál, protože estimated waiting time byl zhruba 107 minut. Nejdřív jsem se nervózně usmál na poblíž stojící slečnu patřící k tamním drahám (ona na mně, ale možná už to byl takovej ten ztuhlej smích), a popošel jsem k přepážkám. Na tabuli s pořadím svítilo něco kolem 356 a já měl tuším 392, nebo tak něco. Tak fajn, řekl jsem si, vyšel jsem ven s tím, že se budu 15 minut poflakovat, vrátím se zpátky a uvidím, o kolik se to hejblo. No, o jednoho. Takže na to kašlu, Brusel stejně počká do zitra, kupuju zpáteční do Utrechtu (65! 65!) a jdu na první vlak. V Utrechtu byli lidi i mimo nádraží, respektive na nádraží nalepený nákupní středisko, což mohlo bejt tím, že jsem tam byl poprvé za slunečního svitu. Takže jsem si řekl, že nepůjdu obvyklou cestou k Tivoli (klub, cíl patečního putování), ale že si udělám procházku po centru. Tak jo. A asi potřetí v životě mě zklamal orientační smysl, nejdřív můj, a potom jejich, protože když někdo někde probourá barák, na takhle vzniklou "cestu" naváže zasypanou dírou, považuje to za ulici, ale pro jistotu to nedá na mapu... no, budiž. K Tivoli jsem dorazil asi v sedm hodin, což je u vzhledem k otvíračce v půl osmý, konkrétní kapele a holandskýmu publiku celkem brzo. A taky že jo. Venku byl jen jeden člověk, v maskáčích a vizáží zpěváka... hmm, abych to nezkazil, Korn? Ne, nechce se mi hledat jeho fotku. Zeptal jsem se odkud je, co tam dělá, a jestli náhodou nečeká na 65dos, kupodivu byl z Bredy (asi nejdebilnější publikum v Holandsku, viz jeden z předchozích postů) a kupodivu přijel na 65dos. Navíc přijelo auto plný pizzy a z otevřenejch dveří se ozvala zkouška... takže dobrý. Čekal jsem, potom nás pustili dovnitř, taška do šatny (to nenávidim), něco na žízeň a do šupem sálu, kam jsem, poučen z předchozích zážitků, vlezl jako první, protože zavřený dveře tam neznamenaj nevstupovat. No, co dál.
Předkapela Atlantis, holandskej post-rock klasickýho střihu, ušla asi pět minut z půl hodiny, nebo jak dlouho to hráli. 65 přišli (intro!) a začali hrát. Publikum o dost živější než dva mešíce předtím v Amsterdamu, zvuk mi víc vyhovoval, je tam podobnej syndrom "repráků moc vzadu" jako třeba v Akropoli, takže bylo víc slyšet z odposlechů a míň elektroniky, což mi vyhovuje - ale jasně, Radio Protector (nejlepší kterej jsem zažil, btw) to trochu schytal, stejně jako já během Radio Protectora do hlavy, respektive hlavou do odposlechu. Ale tak koncert, že jo, a ani boule z toho nebyla. Když to skončilo, rychle jsem vypadnul (začínala tam jakási EBM či gothic party, smát se můžu jinde), koupil jsem si Hole EP (reedice, řekl bych - a mimochodem, nikdy jsem Hole neslyšel naživo, stejně jako třeba Dance Parties, což je ze strany 65 zjevná provokace vůči mojí osobě) a vypadnul jsem na vlak. Tentokrát známou cestou kolem baráku s ufem na střeše.
Druhej den jsem měl odjet do již zmíněnýho Bruselu, takže jsem se vypravil zjistit, jak se to teda vlastně má s lístkama. Stačilo jít k normálnímu automatu. Dvě minuty vs dvě hodiny. Simple. Ve vlaku jsem se dokopal ke čtení Živlu číslo devětadvacet. Mno, co k tomu říct. Docela to šlo, dokud jsem nenarazil na hudební sekci. Jasně, je prostě móda nadávat na některý lidi ("novináře", haha), ale i kdybych se někoho chtěl zastat - jako že fakt nechci - po přečtení těch blábolů by to prostě nešlo. Vážně, zasloužilo by si to snad na každou stránku o hudbě razítko blbost, protože takový rádoby übertrendy blitky (když nepočítám pár světlejších momentů) se fakt číst nedaj. No nic.
V Bruselu jsem vystoupil na hlavním nádraží a spíš instinktivně (ne, že bych tam někdy předtím byl) jsem se vypravil směrem k bydlišti spolužáka ze základky / gymplu. Nakonec jsme se domluvili, že na něj počkám v jednom parku, u královského paláce nebo radnice nebo něčeho takovýho, a tak se taky stalo. Asi deset minut čekání mi zpřijemnila slečna, která se mě snažila naverbovat do jakýsi sekty, která věří, že když vám někdo dá nad hlavu roku, vyjde z vás bůhvíkudy teplo... či co. Nepamatuju si to úplně přesně, každopádně to byl ten typ lidí, co nechápe slušný odmítnutí typu "thanks, but I don't really care about this kind of crap". No, pobavilo. Zbytek dne se jedlo a pilo, sice jsem ve společnosti asistentů eurokomisařů a podobně nejdřív moc nevěděl co povídat, ale po půlce flašky červenýho někdo začal s kvantovou fyzikou a velkej fyzik Ringwraith chytil, chacha. Druhej den jsme posnídali naproti europarlamentu (že by nejlepší chleba ever?), potom prošli centrum Bruselu a jel jsem zpátky do Amsterdamu. Ve vlaku jsem (mimochodem za poslechu posledních Metric, což je až na hlášku "I'm not suicidal, I just can't get out of bed neuvěřitelně, ale fakt neuvěřitelně zbytečná a trapná deska) došel k tomu, že seknu s IT a budu cestovat a pít červený. Což samozřejmě nevyšlo, ale těch pár minut to byl krásnej pocit.
Následující den jsem odletěl do Londýna. Na letišti jsem si nemohl nevšimnout bandy buďto zlitejch, nebo jen dementních Čechů (takovej ten typ "Vole, Franto, klid, stejně nám ty kreténi s dřevákama nerozuměj!"), kterejm povinnost velela dělat bordel. No, byl jsem rád, že letím západním směrem. V Londýně jsem se ubytoval v minipokojíku pod střechou, kterej měl dvě specifika. Zaprvé, když jsem chtěl nějak operovat s kufrem, musel jsem bejt na posteli nebo v minikoupelně, protože se jinde už nebylo místo. Zadruhé jsem si případal jako doma, protože umístění pod střechou znamenalo permanentní vedro ve dne v noci. Uf.
Vyšel jsem si tedy ven, lehnout si do Hyde Parku s vínem a sušenkama. Nechápu, proč se u nás ve velkym neprodávaj takový ty "malý" vína, tzn. flaštičky 0,25 litru. Je to praktický když člověk zrovna nechce tahat nebo vypít normální flašku. A docela jsme si tam na to zvyknul. Další den jsem si udělal výlet do Rough Trade West (Fucked Up, 12" EP Parts & Labor, nějakej singl Menomeny za libru a tak), různě trajdil po centru, setkal se u piva s lidma který jsem neviděl od posledního turné nejmenovaný kapely s rudovlasou zpěvačkou, odmítnul koncert Nine Inch Nails + Jane's Addiction + Mew (o tom, že tam s NIN hrál Gary Numan Cars vůbec nemluvim), kam spousta lidí díky geniálnímu systému NIN lístků stejně přišla pozdě, a šel spát.
Třetí den jsem začal pro změnu vegetěním v Hyde Parku a potom se přesunul tubou kamsi na kafe a odtamtud do hospody, kde měl bejt sraz s Mew bláznama, který jsem taky neviděl pár (skoro tři) roky. Nejděsivější bylo asi to (kromě toho, že mě poznávali lidi podle fotky na last.fm, což mě jako člověka, kterej si naprosto nepamatuje lidi, vždycky dost vyděsí), že se nikdo z nich nezměnil, nebo aspoň ne výrazně. Uf. Mno, dali jsme si pár drinků a odebrali se v podstatě za roh, do Institute of Contemporary Arts.
Pokud jde o samotnej koncert, bylo vedro, a to nechutný. Mew tehdy hráli čtyři nový kousky (New Terrain, Repeaterbeater, Introducing Palace Players a Sometimes Life Isn't Easy), z nichž jsem tehdy znal dva a zrovna moc mě nebavily. To jsem ještě nevěděl, že bude No More Stories... album na padesátej poslech. Ale to teď neni důležitý. Nejlíp každopádně vyzněly nejstarší kousky co hráli, tzn. Wry a 156 (mimochodem s přidanejma bicíma a kytarou - něco jako kytara v živý verzi Radio Protectora, takovej
ten "náběh" na refrén, ať už se tomu správně řiká jakkoliv). Protože prostě jo. Škoda, že byl dav tak nějak na baterky, asi málo opilej, i když to myslim neplatilo pro pár členů naší výpravy. Ale jo, dobrý. Flashback jako prase, "nothing is pure anymore but solitude" kouzelný, malej prostor, co víc chtít. Potom opět došlo na pár drinků (to už jsem začal aktivně používat holandštinu), hledání dalšího pití po zavíračce, jídlo, loučení, letmej kontakt s cz (dotaz "helou, ájm from zis ček repablik, du ju nou ver hýr býr?" mě fakt pobavil) a cestu do hotelu.
Ráno bylo humorný v tom, že jsem asi hodinu nemohl najít peněženku, takže panika na maximum, a ta mi jde, to mi věřte. Potom mě ještě cestou na vlak na Stansted napadlo dát si full english breakfast, protože jsem to nikdy nejedl. A taky už nikdy jíst nebudu. Uvědomuju si, že nekdy jsem schopnej spořádat zvláštní kombinace jídel, ale tohle bylo na můj žaludek prostě trochu moc. Do toho ještě na blízko visící televizi běžel klip od Lady Gaga (ta myslím tenhle rok vyhraje moji cenu za "objev" roku, stejně jako loni Ting Tings), takže jsem si do toho ještě málem ublinknul. Ne, že by to ve výsledku bylo nějak poznat.
Sobota, Amstedam, neměl jsem kromě obligátního válení se ve Vondelparku a prolejzání Concerta a Distortion (aka velitelství vesmíru, fakt) co dělat, takže jsem se podíval na last.fm, co zrovna hraje. Asi jsem měl nějakej slabší moment (cesta zpět do cz se blížila), protože mě upoutali Crystal Castles v Melkweg. Shodou okolností jsem byl kousek odtamtud, takže jsem si šel pro lístky, jel jsem domu něco uklohnit stylem co dům dal, a potom zpátky do Melkweg.
Hráli ("hráli") ve velkym sále, kde jsem nikdy nebyl, ne, že by se něčim kromě velikostí lišil od Oude Zaalu. No, co dodat. Bezejmennej bubeník udával rytmus (hahaha), chlap stál za krabičkama (děsně cool postoj, samozřejmě) a ženská zjevně na kokeši pobíhala po pódiu i mezi lidma se reflektorem a řvala do mikrofonu. Fakt je, že vlastně nevim, co jsem měl čekat. Kdysi jsem měl rád zvuk Alice Practice a podobnejch, ale náhodná návštěva You Love Her Coz She's Dead (což je kopírka Crystal Castles v poměru 1:1) kdysi v Praze mě mohla varovat, do čeho jdu. Na druhou stranu je fakt, že to prostě byla sranda, nebo snad dokonce zábava. Dav - ve kterym jsem mimochodem kupodivu nebyl nejstarší - zpočátku všechno s přehledem ignoroval, ale při Alice Practice se všichni začali docela solidně řezat, takže jsem si zablbnul s nima. Mno, konec, něco na žízeň, "malý" víno na cestu a hurá domu.
Neděle. Vlakem do Nijmegenu, což je městečko zhruba hodinu a půl cesty jihovýchodně od Amsterdamu. S pomocí mapky z gůgl meps jsem našel park, kde měli hrát na jakymsi festivalu zdarma Blood Red Shoes. Dvě stage, jedna naprosto boží, vybudovaná v ruině jakýsi památky, jedna normální. Nikde nikdo, jen dvě holčiny s povědomym červenym trikem.
Tak jo. Sednul jsem si u stage a začali chodit lidi, a to včetně několika známejch, ať už těch, který mám rád, nebo těch otravnejch (zdravim Blood Red Shoes fórum!). Před Blood Red Shoes hrali nějaký místní kluci, sixties revival, ale docela dobrý, hlavně jim bylo každýmu odhadem patnáct, takže respekt. Blood Red Shoes samotný klasika, nový kousky (Don't Ask pořad nej nej nej), dav k ničemu dokud nedošlo na I Wish I Was Someone Better, konec. Po nich jsem ještě počkal na Bishop Allen a The Dodos, Bishop Allen výborný, The Dodos trochu zklamání, aspoň potom, co jejich pražskej koncert všichni chválili. No co. Potom ještě cesta na nádraží, vzhledem ke značně nametenýmu obyvatelstvu Nijmegenu a přilehlejch vesnic poměrně dobrá lekce v kličkování, a nakonec na vlak.
Pondělí, den smutku, den návratu do cz. Blbou náladu dostávám obvykle už u gatu, a tentokrát to nebyla výjímka. Co následovalo jsem víceméně filtroval, do momentu, kdy jsem na Ruzyni doběhl do mojí oblíbené 225ky, protože lepší uvítání jsem si mohl přát jen těžko. Kdesi na Evropský nastoupila poměrně ožralá (byly asi tři odpoledne) rodinka ve složení táta - asi bejvalej pankáč, kterýmu došlo, že punk je jinde, jen si nemůže vzpomenout kde, máma - bejvalá miss mokrý tričko v kategorii nad 250 kg, dvě uřvaný děti, kterejch by mi asi bylo líto, bejt schopnej nějakejch emocí, protože jednak za nic nemohly, a jednak si to fakt nezasloužily. No a mamča s taťuldou mě začali rozverně komentovat, nejspíš něco v tom smyslu, že jsem asi odněkud přiletěl (géniové, no ne?), že asi od moře, a proč se s nima nebavim. Mamča potom ještě popadla můj kufr a oba se začali tlemit. Hahahaha. Možná to teď tak nevyzní, ale já už byl takhle dost zdeptanej, kdo mě takhle po návratu někdy zažil, jistě potvrdí.
A to bylo v podstatě konec, když nepočítám večerní This Will Destroy You na Sedmičce a následnou řekněme afterparty. Takže zase za rok, že jo.
"Výlet" začal v podstatě už v Praze, a to na Morrisseym. Koncert zvláštní (z Archy mám vždycky divnej pocit, možná proto, že tam nejsem moc často), koncert na kterej mi trvalo zvyknout si asi tři songy, koncert kterej byl nakonec přes převážně pasivní publikum (cz, já vim) docela dobrej.
Druhej den (v pátek) ráno, ráno myšleno jako v noci, v čas, kdy člověk prostě nemá bejt vzhůru, jsem odletěl do Amsterdamu, hodil si věci "domů" a šel na nádraží s tím, že si koupim lístky na sobotní cestu do Bruselu. Přišel jsem tedy k automatu, kde jsem si vybral, že chci k mezinárodní přepážce, krabička vyplivla lístek a já se zasmál, protože estimated waiting time byl zhruba 107 minut. Nejdřív jsem se nervózně usmál na poblíž stojící slečnu patřící k tamním drahám (ona na mně, ale možná už to byl takovej ten ztuhlej smích), a popošel jsem k přepážkám. Na tabuli s pořadím svítilo něco kolem 356 a já měl tuším 392, nebo tak něco. Tak fajn, řekl jsem si, vyšel jsem ven s tím, že se budu 15 minut poflakovat, vrátím se zpátky a uvidím, o kolik se to hejblo. No, o jednoho. Takže na to kašlu, Brusel stejně počká do zitra, kupuju zpáteční do Utrechtu (65! 65!) a jdu na první vlak. V Utrechtu byli lidi i mimo nádraží, respektive na nádraží nalepený nákupní středisko, což mohlo bejt tím, že jsem tam byl poprvé za slunečního svitu. Takže jsem si řekl, že nepůjdu obvyklou cestou k Tivoli (klub, cíl patečního putování), ale že si udělám procházku po centru. Tak jo. A asi potřetí v životě mě zklamal orientační smysl, nejdřív můj, a potom jejich, protože když někdo někde probourá barák, na takhle vzniklou "cestu" naváže zasypanou dírou, považuje to za ulici, ale pro jistotu to nedá na mapu... no, budiž. K Tivoli jsem dorazil asi v sedm hodin, což je u vzhledem k otvíračce v půl osmý, konkrétní kapele a holandskýmu publiku celkem brzo. A taky že jo. Venku byl jen jeden člověk, v maskáčích a vizáží zpěváka... hmm, abych to nezkazil, Korn? Ne, nechce se mi hledat jeho fotku. Zeptal jsem se odkud je, co tam dělá, a jestli náhodou nečeká na 65dos, kupodivu byl z Bredy (asi nejdebilnější publikum v Holandsku, viz jeden z předchozích postů) a kupodivu přijel na 65dos. Navíc přijelo auto plný pizzy a z otevřenejch dveří se ozvala zkouška... takže dobrý. Čekal jsem, potom nás pustili dovnitř, taška do šatny (to nenávidim), něco na žízeň a do šupem sálu, kam jsem, poučen z předchozích zážitků, vlezl jako první, protože zavřený dveře tam neznamenaj nevstupovat. No, co dál.
Předkapela Atlantis, holandskej post-rock klasickýho střihu, ušla asi pět minut z půl hodiny, nebo jak dlouho to hráli. 65 přišli (intro!) a začali hrát. Publikum o dost živější než dva mešíce předtím v Amsterdamu, zvuk mi víc vyhovoval, je tam podobnej syndrom "repráků moc vzadu" jako třeba v Akropoli, takže bylo víc slyšet z odposlechů a míň elektroniky, což mi vyhovuje - ale jasně, Radio Protector (nejlepší kterej jsem zažil, btw) to trochu schytal, stejně jako já během Radio Protectora do hlavy, respektive hlavou do odposlechu. Ale tak koncert, že jo, a ani boule z toho nebyla. Když to skončilo, rychle jsem vypadnul (začínala tam jakási EBM či gothic party, smát se můžu jinde), koupil jsem si Hole EP (reedice, řekl bych - a mimochodem, nikdy jsem Hole neslyšel naživo, stejně jako třeba Dance Parties, což je ze strany 65 zjevná provokace vůči mojí osobě) a vypadnul jsem na vlak. Tentokrát známou cestou kolem baráku s ufem na střeše.Druhej den jsem měl odjet do již zmíněnýho Bruselu, takže jsem se vypravil zjistit, jak se to teda vlastně má s lístkama. Stačilo jít k normálnímu automatu. Dvě minuty vs dvě hodiny. Simple. Ve vlaku jsem se dokopal ke čtení Živlu číslo devětadvacet. Mno, co k tomu říct. Docela to šlo, dokud jsem nenarazil na hudební sekci. Jasně, je prostě móda nadávat na některý lidi ("novináře", haha), ale i kdybych se někoho chtěl zastat - jako že fakt nechci - po přečtení těch blábolů by to prostě nešlo. Vážně, zasloužilo by si to snad na každou stránku o hudbě razítko blbost, protože takový rádoby übertrendy blitky (když nepočítám pár světlejších momentů) se fakt číst nedaj. No nic.
V Bruselu jsem vystoupil na hlavním nádraží a spíš instinktivně (ne, že bych tam někdy předtím byl) jsem se vypravil směrem k bydlišti spolužáka ze základky / gymplu. Nakonec jsme se domluvili, že na něj počkám v jednom parku, u královského paláce nebo radnice nebo něčeho takovýho, a tak se taky stalo. Asi deset minut čekání mi zpřijemnila slečna, která se mě snažila naverbovat do jakýsi sekty, která věří, že když vám někdo dá nad hlavu roku, vyjde z vás bůhvíkudy teplo... či co. Nepamatuju si to úplně přesně, každopádně to byl ten typ lidí, co nechápe slušný odmítnutí typu "thanks, but I don't really care about this kind of crap". No, pobavilo. Zbytek dne se jedlo a pilo, sice jsem ve společnosti asistentů eurokomisařů a podobně nejdřív moc nevěděl co povídat, ale po půlce flašky červenýho někdo začal s kvantovou fyzikou a velkej fyzik Ringwraith chytil, chacha. Druhej den jsme posnídali naproti europarlamentu (že by nejlepší chleba ever?), potom prošli centrum Bruselu a jel jsem zpátky do Amsterdamu. Ve vlaku jsem (mimochodem za poslechu posledních Metric, což je až na hlášku "I'm not suicidal, I just can't get out of bed neuvěřitelně, ale fakt neuvěřitelně zbytečná a trapná deska) došel k tomu, že seknu s IT a budu cestovat a pít červený. Což samozřejmě nevyšlo, ale těch pár minut to byl krásnej pocit.
Následující den jsem odletěl do Londýna. Na letišti jsem si nemohl nevšimnout bandy buďto zlitejch, nebo jen dementních Čechů (takovej ten typ "Vole, Franto, klid, stejně nám ty kreténi s dřevákama nerozuměj!"), kterejm povinnost velela dělat bordel. No, byl jsem rád, že letím západním směrem. V Londýně jsem se ubytoval v minipokojíku pod střechou, kterej měl dvě specifika. Zaprvé, když jsem chtěl nějak operovat s kufrem, musel jsem bejt na posteli nebo v minikoupelně, protože se jinde už nebylo místo. Zadruhé jsem si případal jako doma, protože umístění pod střechou znamenalo permanentní vedro ve dne v noci. Uf.
Vyšel jsem si tedy ven, lehnout si do Hyde Parku s vínem a sušenkama. Nechápu, proč se u nás ve velkym neprodávaj takový ty "malý" vína, tzn. flaštičky 0,25 litru. Je to praktický když člověk zrovna nechce tahat nebo vypít normální flašku. A docela jsme si tam na to zvyknul. Další den jsem si udělal výlet do Rough Trade West (Fucked Up, 12" EP Parts & Labor, nějakej singl Menomeny za libru a tak), různě trajdil po centru, setkal se u piva s lidma který jsem neviděl od posledního turné nejmenovaný kapely s rudovlasou zpěvačkou, odmítnul koncert Nine Inch Nails + Jane's Addiction + Mew (o tom, že tam s NIN hrál Gary Numan Cars vůbec nemluvim), kam spousta lidí díky geniálnímu systému NIN lístků stejně přišla pozdě, a šel spát.
Třetí den jsem začal pro změnu vegetěním v Hyde Parku a potom se přesunul tubou kamsi na kafe a odtamtud do hospody, kde měl bejt sraz s Mew bláznama, který jsem taky neviděl pár (skoro tři) roky. Nejděsivější bylo asi to (kromě toho, že mě poznávali lidi podle fotky na last.fm, což mě jako člověka, kterej si naprosto nepamatuje lidi, vždycky dost vyděsí), že se nikdo z nich nezměnil, nebo aspoň ne výrazně. Uf. Mno, dali jsme si pár drinků a odebrali se v podstatě za roh, do Institute of Contemporary Arts.
Pokud jde o samotnej koncert, bylo vedro, a to nechutný. Mew tehdy hráli čtyři nový kousky (New Terrain, Repeaterbeater, Introducing Palace Players a Sometimes Life Isn't Easy), z nichž jsem tehdy znal dva a zrovna moc mě nebavily. To jsem ještě nevěděl, že bude No More Stories... album na padesátej poslech. Ale to teď neni důležitý. Nejlíp každopádně vyzněly nejstarší kousky co hráli, tzn. Wry a 156 (mimochodem s přidanejma bicíma a kytarou - něco jako kytara v živý verzi Radio Protectora, takovej
ten "náběh" na refrén, ať už se tomu správně řiká jakkoliv). Protože prostě jo. Škoda, že byl dav tak nějak na baterky, asi málo opilej, i když to myslim neplatilo pro pár členů naší výpravy. Ale jo, dobrý. Flashback jako prase, "nothing is pure anymore but solitude" kouzelný, malej prostor, co víc chtít. Potom opět došlo na pár drinků (to už jsem začal aktivně používat holandštinu), hledání dalšího pití po zavíračce, jídlo, loučení, letmej kontakt s cz (dotaz "helou, ájm from zis ček repablik, du ju nou ver hýr býr?" mě fakt pobavil) a cestu do hotelu.Ráno bylo humorný v tom, že jsem asi hodinu nemohl najít peněženku, takže panika na maximum, a ta mi jde, to mi věřte. Potom mě ještě cestou na vlak na Stansted napadlo dát si full english breakfast, protože jsem to nikdy nejedl. A taky už nikdy jíst nebudu. Uvědomuju si, že nekdy jsem schopnej spořádat zvláštní kombinace jídel, ale tohle bylo na můj žaludek prostě trochu moc. Do toho ještě na blízko visící televizi běžel klip od Lady Gaga (ta myslím tenhle rok vyhraje moji cenu za "objev" roku, stejně jako loni Ting Tings), takže jsem si do toho ještě málem ublinknul. Ne, že by to ve výsledku bylo nějak poznat.
Sobota, Amstedam, neměl jsem kromě obligátního válení se ve Vondelparku a prolejzání Concerta a Distortion (aka velitelství vesmíru, fakt) co dělat, takže jsem se podíval na last.fm, co zrovna hraje. Asi jsem měl nějakej slabší moment (cesta zpět do cz se blížila), protože mě upoutali Crystal Castles v Melkweg. Shodou okolností jsem byl kousek odtamtud, takže jsem si šel pro lístky, jel jsem domu něco uklohnit stylem co dům dal, a potom zpátky do Melkweg.
Hráli ("hráli") ve velkym sále, kde jsem nikdy nebyl, ne, že by se něčim kromě velikostí lišil od Oude Zaalu. No, co dodat. Bezejmennej bubeník udával rytmus (hahaha), chlap stál za krabičkama (děsně cool postoj, samozřejmě) a ženská zjevně na kokeši pobíhala po pódiu i mezi lidma se reflektorem a řvala do mikrofonu. Fakt je, že vlastně nevim, co jsem měl čekat. Kdysi jsem měl rád zvuk Alice Practice a podobnejch, ale náhodná návštěva You Love Her Coz She's Dead (což je kopírka Crystal Castles v poměru 1:1) kdysi v Praze mě mohla varovat, do čeho jdu. Na druhou stranu je fakt, že to prostě byla sranda, nebo snad dokonce zábava. Dav - ve kterym jsem mimochodem kupodivu nebyl nejstarší - zpočátku všechno s přehledem ignoroval, ale při Alice Practice se všichni začali docela solidně řezat, takže jsem si zablbnul s nima. Mno, konec, něco na žízeň, "malý" víno na cestu a hurá domu. Neděle. Vlakem do Nijmegenu, což je městečko zhruba hodinu a půl cesty jihovýchodně od Amsterdamu. S pomocí mapky z gůgl meps jsem našel park, kde měli hrát na jakymsi festivalu zdarma Blood Red Shoes. Dvě stage, jedna naprosto boží, vybudovaná v ruině jakýsi památky, jedna normální. Nikde nikdo, jen dvě holčiny s povědomym červenym trikem.
Tak jo. Sednul jsem si u stage a začali chodit lidi, a to včetně několika známejch, ať už těch, který mám rád, nebo těch otravnejch (zdravim Blood Red Shoes fórum!). Před Blood Red Shoes hrali nějaký místní kluci, sixties revival, ale docela dobrý, hlavně jim bylo každýmu odhadem patnáct, takže respekt. Blood Red Shoes samotný klasika, nový kousky (Don't Ask pořad nej nej nej), dav k ničemu dokud nedošlo na I Wish I Was Someone Better, konec. Po nich jsem ještě počkal na Bishop Allen a The Dodos, Bishop Allen výborný, The Dodos trochu zklamání, aspoň potom, co jejich pražskej koncert všichni chválili. No co. Potom ještě cesta na nádraží, vzhledem ke značně nametenýmu obyvatelstvu Nijmegenu a přilehlejch vesnic poměrně dobrá lekce v kličkování, a nakonec na vlak.Pondělí, den smutku, den návratu do cz. Blbou náladu dostávám obvykle už u gatu, a tentokrát to nebyla výjímka. Co následovalo jsem víceméně filtroval, do momentu, kdy jsem na Ruzyni doběhl do mojí oblíbené 225ky, protože lepší uvítání jsem si mohl přát jen těžko. Kdesi na Evropský nastoupila poměrně ožralá (byly asi tři odpoledne) rodinka ve složení táta - asi bejvalej pankáč, kterýmu došlo, že punk je jinde, jen si nemůže vzpomenout kde, máma - bejvalá miss mokrý tričko v kategorii nad 250 kg, dvě uřvaný děti, kterejch by mi asi bylo líto, bejt schopnej nějakejch emocí, protože jednak za nic nemohly, a jednak si to fakt nezasloužily. No a mamča s taťuldou mě začali rozverně komentovat, nejspíš něco v tom smyslu, že jsem asi odněkud přiletěl (géniové, no ne?), že asi od moře, a proč se s nima nebavim. Mamča potom ještě popadla můj kufr a oba se začali tlemit. Hahahaha. Možná to teď tak nevyzní, ale já už byl takhle dost zdeptanej, kdo mě takhle po návratu někdy zažil, jistě potvrdí.
A to bylo v podstatě konec, když nepočítám večerní This Will Destroy You na Sedmičce a následnou řekněme afterparty. Takže zase za rok, že jo.
posted by Ringwraith at 14:37
3 comments
links to this post
